Ze života...Vlastík

Žil jsem příběh, který musím vyprávět.

Z prožitého života jsou příhody jak se používá, na to do smrti nezapomenu.Tento příběh do nich patří.

Vlasta byl asi šestiletý chlapec, synek paní Stárkové, bydlely nad námi o dvě patra výše, na Praze 7. V ulici Schnirchova 32.

Příběh spadá asi do roku 1965, uteklo zhruba pětapadesát let.

Má máma kamarádila s mámou Vlasty, a tak přišlo pozvání na víkendový výlet na jejich chalupu.

Páteční odpoledne nastupujeme do vlaku na nádrží Zbraslav, „Posázavský Pacifik“, pokud si dobře pamatuji, parní lokomotiva s oblaky kouře nás veze do stanice Luka pod Medníkem.

Tam nás hostitelka již čeká na nádraží, a procházkovým tempem vede cestou, stoupající do strmého kopce, směrem k dočasnému našemu pobytu.

Druhý den, nás mámy vyženou ven, s tím, ať jsme do oběda doma, jako by jsme měli hodinky, nebo hodiny vysely na stromech v lese, chata byla v lese.

„Pochlub se Petrovi s tím oštěpem, co jsi si vyrobil“ nás vyprovodila máma Vlasty.

Šli jsme dál do lesa, přesnější výraz, já šel za Vlastou, ten popobíhal za oštěpem, tam, kam právě dopadl. O čem si já, skoro puberťák, mám povídat s předškolákem, po několikerém přemlouvání mě půjčuje svou hračku.Teď běhá on za mnou, já jdu za oštěpem, tam kde právě dopadl.

Po nedlouhém mém vystoupení se začne za mnou ozývat.

„Už mně ho vrať!“

Odpovím mu, že naposled si hodím, a tak jsem učinil. Hozený oštěp se otřel o kmen stromu, změnil směr letu a přistál v náletovém křoví tak tři metry nad terénem.¨

To už mne Vlasta míjel směrem k oštěpu.

Přidal jsem do kroku, zmizel z mého zorného pole, doběhnu na okraj srázu, polilo mně horko.

Do dnes jsem nepochopil, jak ten trs trávy, za který se Vlasta držel mohl tu váhu vydržet, kořeny v zemi.

Plácnu sebou na břicho a přiblížil až má hlava byla nad hranou srázu. Chytnu chlapce za ruku a vší silou zaberu, vytáhnu na mou úroveň.

 Stačím křiknout. „Vylez nahoru!“

Pozvolna s jistým úsilím se také vysoukám na rovný terén.

Ani jeden z nás už neřešil hračku ve větvích vzrostlého keře.

Se svěšenými hlavami se vracíme na chalupu.

Naše mámy se tuto možnou tragedii nedozvěděli.

Do dnes si říkám, dobře to dopadlo, ale pronásleduje mne pohled s hrany srázu.

Co by mne pronásledovalo celý život, kdyby, třeba ten drn nevydržel.

Mámě, jsem to vyprávěl asi až po třiceti letech.

O prkotině, která může zničit život, jeden hod?!

Vyprávěl ji při ohýnku na chalupě, která už byla naše, co jsem viděl s hrany srázu, několik desítek metrů dole železniční trať, po které nás včera přivezl Pacific.