Žil jsem příběh, který musím vyprávět.
Asi tři minuty od garáží na Krocínce byla hospoda u Tesařů, často navštěvovaná řidiči.
Ten den, se vymyslelo, dáme cvika.
To znamená, zahrajeme si karty.Tuto hru jsem začal hrát v nějakých deseti letech za dlouhých zimních večerů na naší chalupě v
Debrném.Hra začínala tím, že babička Rážová přinesla ke stolu plechovou krabičku od bonbónů.
Otevřela, sundala víčko a vysypala obsah. Místo bonbónů krabička v sobě skrývala peníze, od pěti haléřů po koruny, ale těch nebylo toliko potřeba.Do hry se nejvíce zapojili mince desetihaléře, pětadvacetníky.Vše až na koruny vyrobené z hliníku.
Mince, babi rozdělila mezi hráče stejným dílem.Podstata hry, bylo sebrat nejvíce štychů ze čtyř.Bank se zvyšoval o peníz, který zaplatil hráč, který v předcházejíce hře neměl žádný a o peníz při snímání karet.
Nechci se rozepisovat o pravidlech hry, jako rabování vyšších karet, sedmičky, tam jsou povinnosti štychů, nesplněný, dává do banku k příštímu rozdávaní, dvojnásobek banku, jeho hodnota byla pro dalšího rozdávajícího.
Při hře v dospělosti jsem jej hrávali, již o korunu i více na štych, dle domluvy hráčů.Tam se už bank vyšplhal do pěkných sumiček.
A v Debrném, tam se spočítal zůstatek korunek hráčům, komu zůstalo více, vyhrál a ten s nejmenším ziskem, nebo-li, prohrál a druhý den myl nádobí.
Hliník se nasypal zpět do krabice po bonbónech a víčkem babi
zavřela do příští hry.
Ten den začínáme hrát hru, která mě doprovázela od dětství, ale to jsem věděl jenom já.Uklidil se stůl a dohodly pravidla.Luboš, s námi často nehrál.
Asi půl hodiny hrajeme, a došlo rozdávání až ke mně, s bankem dosti velkým.Podařil se mně husarský kousek s namícháním karet, kolega po mé pravici sejmul karty k mé spokojenosti.
Po čtyrech kartách každému hráči rozdávám a otáčím kartu, která určí, jakou barvou budou trumfy.
Před zvednutím svých karet, klouby pravé ruky klepnu na otočeného krále uprostřed stolu, se slovy "Rabuji"
To znamená, že musím udělat minimálně dva štychy, krále si beru do hry po výměně karet.
Pak se ptát hráčů, jestli se vzdají hry a když ne následuje výměna karet, které zahodí.
A to je ten moment, kdy jsem jemně pod stolem, nohou kopl do nohy kamaráda, aby zahodil karty, nešel do hry.
To už jsem věděl, že mám jasné vše pro sebe a kolem osmdesáti korun beru a nikdo nic.
Teď šlo o to, aby karty nezahodili všicci a bank se nerozebral, taková je tato hra.
Po jemném kopnutí Luboše následovala jeho reakce, která i mně překvapila.
"Co do mne kopeš ty blbe!"
Bylo vymalováno, tak takový umí býti Váleček.Samozřejmě ostatní nešli, zahodily karty.Další hra již jen za čtyři kačky.
Hru za chvíli přerušil příchodem vedoucí garáží s jasnou prosbou o pomoc.
Věděl, že tady najde dost lidí, na ráno neměl obsazené všecky výjezdy.Není dobré, pokud se nesplní na sto procent.
Několik z nás slíbilo příchod do služby, ta začíná čtvrtou hodinou raní, tak akorát skončit a mazat domů.
"Tak končíme rozebráním banku", za všechny řekl Petr a "jdu chrápat".
Zápal ve hru, se ale protáhl málem do zavírací hodiny.
Platím dvacku za útratu, pivo a malý rum stojí dvě koruny.To je až dost s konzumovaného alkoholu.
Taky se ráno projevila, trocha zbytkového alkoholu.Namátková dechová kontrola na alkohol, kterou ve výpravně provádí výpravčí, mně nachytala.
Výpravčí Květa mne sebrala noty na výjezd, který byl asi za půl hodiny a vyměnila mne je za výjezd jiné linky, který byl až za dvě hodiny.
Seděl jsem v přiděleném autobuse a v myšlenkách zabloudil na Tonarku z výpravny, že jsem vlastně měl kliku, že tam byla zrovna ona.Dvě hodiny čekání, to má člověk hodně času na spitování svědomí.
Nyní, jak patrno z přiložených fotografií, jsou z nás už dědkové.Scházíme se zavzpomínat do restaurace „U Hochmanů“, která je v Kobylisých u stanice metra.
Jak mne nedávno nabádal kamarád Petr Benda, abych vyprávěl příběh, na který jsem již zapomněl.
Je to o našich společných výpravách na lov černých cestujících, již jsem se zmiňoval, že pokuty se vybíraly i za jiné úplatky.Od posezení v hospodě, nebo za dvacku do kapsy.
Výjimečně placená pokuta za černou jízdu byla, dnes se tomu smějeme.Byl to vlastně nápad Bořivoje Broka.Přidal se ke mně a Petrovi a vyrážíme za prací.
Cíleně nejezdíme, ale musela být, jakási domluva, kde vystupujeme a podobně.
Blížíme se tramvají k Florenci, když Petr přivádí ženu, lamentovala, že nemá padesát korun, zdráhala se jak mohla.Ale přesto komunikovala, snažila se být i vtipná.Souhlasila s výstupem s tramvaje, na Florenci.
Ve čtyřech se vydáme na cestu na nejbližší místní oddělení veřejné bezpečnosti, kde ji prolustrují.
S krátím to, konverzace se rozrůstala k důvěrnostem, skončili jsme ve vchodě nějakého
domu, Bořek zmizel, vrátil se s nádobou vody.
Asi pětadvacetiletá, černá pasažérka začala platit za to že neměla platnou jízdenku.A platila svědomitě, heslem huli-huli do papuly.Při střídání na dalšího revizora použila přinesenou vodu, k hygieně ústní dutiny.
Další příklad obcházení povinností v totalitním režimu.
Bylo již po práci, ani jsme se nemuseli domlouvat a namířili nejkratší cestou na pár pivek k Tesařům za Maruškou Dvořákovou.
.............................................................................................................................................
Klasická korektura nebyla a není ani u jednoho příběhu, děkuji za pochopení.
Psát závěr, je asi zbytečné, zachovejte v srdci přízeň!
