Jak babča k rozumu přišla.

                 "DOBRÝ DEN PANE TOMANE,

vy  poslední dobou pěkně vypadáte a všimla jsem si, že i vaše žena.“

Vyhrkla na mě sousedka, tak, že jsem své kroky zapíchl na místě a otočil se na ní s otázkou v očích a po pozdravu mě k ní nepustila, pokračovala.

  „Co máte ten Pedonpramen, to musí být tou zdravou vodou, viďte!?“

Necítil jsem se na jednašedesátku, to je fakt, mimochodem příjemná ženská v okolí oblíbená, mě docela polichotila. V tom bude něco vězet, pomyslel jsem. Pedonpramen, to má z vitríny  která je umístěná na vchodové brance, běhá skoro denně kolem.

„Jak to víte sousedko, kdy se stavíte na čajíček a seznámit se s pramenem?“ Vypadlo ze mě.

Jakoby čekala na pozvání a se spokojeností ve tváři mě odpověděla. „No baže, to bych ráda“

       V sobotu, přesně v dohodnutém čase jsme usedali pod slunečník vedle bazénů, a má žena

přinášela slíbený čajíček.

Při prohlídce zařízení ze kterého teče voda stejných kvalit, jako voda s pramene někde v Alpách, se návštěva rozzářila nad světélky na ní mrkající, jak sama okomentovala, „ Hele, líbím se jí!“.

Jak jsem ji poradil, přinesla si dvě PET lahve, naplnil jsem první a druhou, popadla se slovy.

„Pedone, né! Já sama, vyzkouším ten zázrak!“

„To budou Tomaníci  zdraví jako řípy a ještě proslaví Čakovice  dlouhověkostí.“

 Okomentovala na můj pozdrav, a já za ní zavírám branku.

Ještě dvakrát si přišla ke studánce natočit vodu.Pak přijala můj návrh k zapůjčení studánky.

Se synem Michalem, jsme ji studánku již druhý den napojily v její kuchyni. Místo domluvených čtyřech dnů uběhl týden.

Vyhlížela ze své zahrádky přes plot, a oslovila mě.  „Pane Toman, pojte dál, musím s vámi mluvit.“

Prošel jsem vrátky s myšlenkou, kdy si uděláme čas dojít pro půjčenou Pedonovu studánku.

Promluvím k tomuto tématu, ale nenechá mě domluvit.

„Jo, jo, promiňte mě, já jenom čekala na důchod, já Vám ji už nevrátím!“  S těmito slovy mě strkala do předsíně a následně kuchyně.

Prsk kozu do vazu, si pomyslím, přebíraje z její ruky platidla.

Poděkoval jsem za nabízenou kávu, ale štamprličku jsem neměl odvahu odmítnout.

Doprovodila mě na chodník se slovy a veselím na tváři. „ Tak a teď mě už nepřežijete!“  

Petr Toman