21. a 27. Srpen. Druhá část

 Druhá část

                                                                                                        S odstupem času se dovídám z vyprávění, různé situace, které se přihodili v ranních hodinách 27.8.2002, a na závěr v první části jsem jsem je slíbil.

Pod námi v Plajnerově ulici, začali své podnikání Dana a Milan Dvořákovi, asi ve

stejný čas, jako já začal s prodejem ryb.

Pro okolí se vžilo jméno „Lahváček“, koupit se dal i další sortiment s pivem související.V začátcích sedíme na přepravkách, ťukáme si lahváčema a probíráme právě končící den, klasické diskuzní fórum.

Zhruba na poloviční cestě od nás, místa požáru, bydlí v rohovém domě Hříbalovi.Takže Toník, do lahváče měl pár kroků, a párkrát jsem jej tam potkal, zastavil se na jedno, ale to stálo za to, dokázal u toho jedňoura nás uvézt do takového transu, ani si nesedal.Ale zúčastněné posluchače plastové přepravky odmítaly plnit roli, kterou jsme jim určili.Tonda dokázal chrlit ze sebe vtipy, bez přerušování a takovým přednesem, že smích nám vehnal až slzy do očí.

Měli jsme jej moc rádi ani by člověk nevěřil, že byl dlouholetým náčelníkem policie se sídlem v Čakovicích.

Od své matky jsem dostal, říkalo se tomu sifon a tři balení sifonových bombiček k výrobě sodovky.Narval lednici jídlem a skladoval čtyři desetikilové lahve na propan-butan.Matka manželky měla na baráku v kuchyni sporák na tento plyn.

Kliku v neštěstí jsem měl, že jsem mrazící box ještě před požárem slušně zpeněžil, a v místě po něm skladoval popsané, kromě lednice, ta se vešla do kuchyňky.

Tragikomické se týká našeho náčelníka a sifonových náplní k výrobě sodovky.

Obrovský žár, podpořený propanem, z lednice a v ní uložené potraviny, vytvořil hromádku popele, která se vešla do normálního stavebního kolečka.

Asi sedmicentimetrové sifonové bombičky, rozpálené žárem začaly opouštět své místo se zvukem podobným výstřelu s pistole, a to směrem k Toníkovu obydlí, dopadaly mu na zahrádku.

Z dalšího vyprávění si pamatuji, Tondovu profesní reakci, s pistolí v ruce a oblečen jen v trenýrkách přiběhl k místu požáru dělat pořádek.Dojem možné střelby byl tak přesvědčivý.

Bližší sousedé, naproti bydlící, v mobilu jej mám uloženého, jako Pája, jeho otce, Pavla Legnera už klasicky.Dnes Pája má dvě děti ve věku, jako on měl, když mně občas pomohl v době podnikání se zbožím.

Pája se snažil rozbít stěnu sousedící s veřejným chodníkem, za stěnou jsem měl lůžko a samozřejmě nevěděl, že jsem karavan bez kol již po třetí hodině ranní opustil.Do mého osvobození ze skoro hořící ložnice se pustil, co vhodného doma popadl, popadl krumpáč.

Další vyprávění směřuje k jeho sousedům, Pařízkům, Marek se zahradní hadicí snažíc se marně, vydolovat vodu, s hadice jen vyčůrá trocha vody.

Pája jedinou ranou krumpáče otvírá bok, a s úlevou zjišťuje, že tam nejsem a s hrůzou zaznamenal rozšíření ohně i do těchto prostor.

V těchto prostorách plameny ohně si pochutnávaly na uskladněných knihách.V bednách od banánů byly uloženy i knihy s historickou cenou, velké procento knih i po obou prarodičích.Tedy knihy ručně vázané i v kůži, vydané v časech před válečných, v první republice.

Za své vzaly i sbírky poštovních známek, součástí byla série známek s přetiskem, s darovacím dopisem od spoluautora, pro mou maličkost.Přetisk byl připravený na protektorátní známky.

„byli jsme a budem“ ve tvaru pavézy, nad ní ČECHY-MORAVA uprostřed razítka náš dvouocasí lev.

Pan Kalman s Pardubic, přítel rodiny mně je daroval, to jsem byl ještě žáček na základní škole.Ohořelé jsme našli na spáleništi, jak vidět na fotografii.Darovací dopis s jeho komentářem důvodu vzniku, jsme nenašly.

Následně začaly odcházet ventily propanbutanových lahví a pod tlakem unikající,

hořící plyn, s plameny sahajícími na deset metrů do výšky.

Začaly přijíždět první hasičské vozy.Jejich posádka se marně snažila čerpat vodu k hašení ohně z městského hydrantu, zabudovaného v chodníku u domu, kde bydleli Marhoulovi.

Údajně se sjelo sedm hasičských vozů, a účastnily se tři sbory s okolí.Pro vodu museli jezdit na jiné místo.

Po návratu s práce kolem deváté hodiny jsem měl možnost s některými mluvit, zdůraznili.

„Kliku v neštěstí jste měli, že byly ty plynové bomby plné, jinak by toho moc kolem nezbylo!“                                               A rukou ukázal na sousedovic barák, kde za plotem - zůstala jen betonová podezdívka, stál notně ohořelí vlašský ořech, který po pár letech Zdeněk Pokora musel porazit.

Pája, notně nadýchaný zplodinami s hořícího polystyrenu, tavícího se hliníkového plechu, ještě s ostatními vytlačili již ohořelí osobní auto na silnici.

Všem jmenovaným, velký dík za pomoc a toleranci v dalších letech.

Mezi skleníkem a spáleništěm, asi tři metry široký záhon vydával při jarním rytí spadané kovové mince.

A rodina, moc důležitý faktor k překonání našich následujících dní a měsíců.

V noci opustím bydliště, abych se za pět hodin vrátil k hromadě popela s oblečení, zařízení toho co k životu používáte a za života nastřádáte.Jeden s policajtů mně položil ruku na rameno a tichým hlasem mně zdělil.

„Toto co vidím je horší než být vytopen!“

V noci opustím bydliště pouze s taškou a oblečen v uniformě, to je jediné co mně zůstalo, včetně osobních dokladů.

Važme si rodiny, pečujme o dobré vztahy, musím poděkovat všem za rychlost jejich konání!

Nejen finanční pomoc, ale bráška ze svého šatníku navezl, a oblékl mne.

Povídání jsem začal prací u autobusů na MHD Praha Klíčov, tak má povinnost je prozradit, další skutečnost.

S požehnáním vedoucího provozovny, pana Jirky Kopeckého, do lahve od okurek, umístěné ve výpravně, kolegové, přispěli finančně, a naše Vánoční svátky trochu potlačily chmurné myšlenky.

V prvíní části  ......  Fota.....klini.....