8.Kamarád ve službě.(současnost)

06.07.2018 09:42
                       Žil jsem příběh, který musím vyprávět.

 
                                                                             8.Kamarád ve službě.(současnost)


Po delší odmlce jsem zasedl k příběhu ze současnosti, čímž, přerušuji rozepsaný o mém mládí stráveném, z velké části v Podkrkonoší.
Také by jste měli býti informováni o mně, a co mě vede k tomuto konání, že Vás oslovuji.Při mnoha diskuzích s mladými lidmi na téma mého života a rozdílu života ve stejném jejich věku, tehdy a dnes, projevují zájem a vyzařuje v nich chtíč po vědění.
Já osobně, můžete samozřejmě nesouhlasit, mé emaily mohou padat tam, kam nastavíte ve svém počítači, ale kdo ví, můžete se připravit o "Ťukopisy", které nikdo neopravuje, neprocházejí rukama korektora.Také se můžete poznat,ale náznaky již byly napsané.
Pasuji se na povolaného o tom trochu se s Vámi podělit, tedy totalita versus svoboda, proč se pasuji, Vás napadlo,
už jsem se zmínil v předešlých, napsaných, proč.Protože jsem se narodil rodičům, vy taky?, ale otcův otec, můj děd, seděl, jak nás tehdy učili ve škole, v restauraci U kaštanu, nebo Pod kaštany, spřádali založení KSČ.
Má máma s úplně jinak vedené rodiny, vedená pro svobodu a uctívání pravidel slušného chování, bez lží a přetvářky.
Je pravda, že ti kteří byli u zrodu toho komunistického zla, netušili co založí, a kam politika se bude ubírat, v současnosti toto zlo využívají i někteří vládní činitelé.Koho jste volili ? 
Kdo se dnes v tom chaosu má vyznat, proto volby dopadly, jak dopadly, položte si otázku, kdo že na chaosu nejvíce vydělává?
Čím méně informovaný národ, tím ovladatelnější.
Ale dost mých myšlenek, pár desítek let ve mne hlodají.Jak jsem popsal sloučení dvou rodin s rozdíly na život, tak chci psát o jejich dětech, jejich vývoji, v konkrétních prožitých životech.
Dovolte mně poděkovat; že při mém růstu od útlého věku měli na mne největší vliv rodiče mé matky, díky babi a dědo.Rážovi z Pardubic toho času padesátá léta. 
Díky si zaslouží i Ústřední dramaturg filmového studia Barrandov, Ludvík Toman, můj otec.
Za co díky? 
Za to, že se mně tolik nevěnoval, neměl tolik času na mou výchovu, jako důchodci Rážovi.
 
             Důvod, který mně vedl k přeskočení do jiného příběhu, s Krkonoš do Prahy zavinila zpráva SMS do mého mobilu od sestry Evy.
Den před tím, než večer přišla zmíněná zpráva, jsem probíral v kanceláři odložené věci, s tím, až na to bude čas.Času se trocha našlo tak přehrabuji a třídím na hromádky, které mají svá určení.
Na řadu přišla obálka, trochu tuhá, vyndám obsah, ano fotografie, s překvapením držím dvě fota, samozřejmě poznávám o koho se jedná.Překvapení vyplývá s toho, že je vůbec držím, a civím na mého švagra.
Prakticky jsem o fota z mládí a spousty dalších osobních věcí přišel, přišla i celá rodina, při požáru, který nás postihl paradoxně, v roce záplav, psal se rok 2002-srpen.Ani jsem se nezabýval skutečností osudu, co zavinilo tuto vzácnou chvilku.Dostal jsem se do minulosti při vzájemném pohledu s očí do očí, položil si otázku, kolik uběhlo vody od doby pořízení fotek?
Došel jsem k závěru, že uteklo čtvrt století.
V duchu promlouvám k Jirkovi, koukaje mu do očí, se jej ptám, kdy jsme se setkaly naposled?
Sám si odpovídám, bez mála pět,šest let si slibuji, že se za tebou stavím v tvé práci.Jirka umí Německy, pracuje na postu recepčního v Kyjích, dost pro mne ostuda, že jsem nedostál slibu, s Čakovic do Kyjí, autem deset minut, musím to napravit!
Ostatní papíry počkají, a nechávám se unášet vzpomínkami.
Má dcera Petra se v  roce devadesát tři dočkala patnáctých narozenin, oslavu si užívala se Zuzanou tvou dcerou.Jel jsem pro ně někam do Počernic, abych je odvezl domů, Zuzana bude spát u nás v Čakovicích.
Po cestě domů projíždíme Kyje, Zuska se hlasitě projevila ze zadní sedačky, "Strejdo, strejdo tady pracuje můj táta!"
No fakt, mě došlo, a odbočil do uzavřeného areálu, kde stojí výšková budova hotelu, kde její táta pracuje na recepci.Vteřinové rozkoukání mě upozorní na směrovou tabuli recepce, a se zařazeným nižším stupněm rychlosti přidám plyn a řízení nasměruji ve směru kam mě šipka posílá.
Následující minuty byly pro mne zdrcující, bez varování končil asfalt, pokračovalo schodiště.To jsem zjistil po pauze, vystoupení z vozu, uklidnilo mě až zjištění ucházejícího zdravotního stavu obouch děvčat.
Z recepce Jirkou zavolaný taxi je odvezlo domů.
Útěchou pro mně měla být informace od personálu, že nejsem první, který zaparkoval na schodech a i policajtům se to povedlo.          
Útěchou nebylo zjištění, že došlo již k nehodám, ale mé rozhodnutí s tím něco udělat.Proč provozovatel hotelu, neučinil již dříve kroky, aby se tato nebezpečná událost nemohla opakovat?
Ano, před dvaceti pěti lety, postkomunistické myšlení.Lhostejnost, bez zodpovědnosti, co tě nepálí....atd.
        Druhý den ráno nafotím místo nehody a hlavně směrové, zavádějící tabule.
Pětiletá soudní anabáze, nám dala za pravdu, a provozovatel v hotovosti vyplatil náhradu škody, ale pět let?! 
Nechci tomu ani uvěřit, to je už čtvrt století, co jsme se viděli naposled.
 
Jirky táta, živnostník, v Mánesové ulici čp. 27, nedaleko Národního muzea měl výrobnu a krám maso uzeniny.
Tátu pana Rohlíka jsem už nepoznal, zato maminku ano.
Komunisti v rámci znárodnění mu vše ukradli.Jeho manželce, ale nemohli ukradnout umění řeznické, což jsem hrozně ocenil, kolem roku 1976.
   V první polovině prosince vyrážíme za kamarádem hajným, vlastně prvotně kámoš Karla Tůmy, který celou akci domluvil a měl v režii.
 S plnou nádrží benzínu vyrážíme ze Kbel, kde oba s Karlem bydlíme za Jirkou na Vinohrady.Od tud ve třech, s dvěma auty si užíváme cestu do Rataje nad Sázavou pro vánoční stromečky.
V té době jsem měl sto-sedmadvacítku Fiata, Jirka kočíroval auto Lada.Na střechách zahrádky.
Uvítací ceremoniál Karla a Jendy se neobešel bez bez kapky alkoholu.
Zdárně pořídíme a splníme účel naší předvánoční výpravy.
Ke vší spokojenosti, ještě naposled zamáváme hajnému Honzovi a vyjíždíme ku Praze.
   Dlouho jsme pospolu nejeli, silný protivítr byl pro mé autíčko nad jeho sílu, stromky na jeho střeše důkladnou brzdou.
"Nechceš mě vysadit a trochu tě budu tlačit." Do mne Karel dloubl v momentě, kdy i s kopce řadím a pod plynem nutím auto k překonání větru.
Přijeli jsem do Prahy se značným zpožděním za Jirkou, snadno zaparkoval za jeho autem na Vinohradech v Bělehradské ulici.Tam v čísle 63. a v třetím patře bydlela má sestra s rodinou, nad nimi byla již půda.
      Také jsme spotřebovaly plnou nádrž benzínu.
 Obcházíme auto, své i Jirkovu Ladu a vrtá nám hlavou, že již má švára vše uklizeno.
Posléze objevíme krvavé stopy vedoucí od auta, pokračující směrem do vchodu.Shodneme se, že se snad Jiří pořezal při úpravě stromku a s obavami vyrážíme na výstup nekonečným schodištěm, kde se opakují zmíněné stopy.
         Po zazvonění nám sám Jirka otvírá, jdeme za ním do koupelny, a poznáváme s úlevou a patřičnou zvědavostí, příčinu stop.

 
Maminka Jirkova nás posadí v kuchyni, postaví před nás kávu, obrátí se k synovi, 
"Tak spusť, jsem taky zvědavá!"
Jirka se zavrtěl na židli, úsměvem odhalil, to co jsem mu v dobrém záviděl, své pěkné zuby, prohrábl pravačkou vlasy a nesměle poslech mámu.
"Čím začít ? "  Položil si otázku, hned navázal. 
"Už před Prahou, za odbočkou na Říčany najednou policajti,  no sevřela se mně prdelka."  "Prohlídli papíry i potvrzení ke stromkům a už mně málem pustili."
S kontroloval nás pohledem a pokračoval.
"Když se ten jeden příslušník otočil, všiml si, že zadek auta sedí blízko zemi. a řekl, abych mu otevřel ještě kufr."
Po krátké odmlce pokračoval.
"Po kontrole kufru, jsem si oddech, dopadlo to dobře, nevšimli si, že s pod deky koukalo kus nohy té srny,
"No a víš Petře, jak tam vozím ty kanystry?"
Obrátil se ke mně.
"Na šířku kufru má postavené plechové dvaceti litrové kanystry na naftu, v předsíni mají naftová kamna."
Doplňuji na vysvětlenou Karlovi.
"No a to je ten fór, aniž by se přesvědčili o plnosti kanystrů, svedli váhu na ně, no měl jsem kliku."
Ukončuje Jirka své vyprávění.
Poděkujeme za pohoštění a čeká nás další překvapení, při odchodu dostáváme tašky s naporcovaným srnčím masem a vak naplněný kůží ze zvířete a veškerým odpadem.Měli jsme "bobky", báli jsme se, aby nás někdo neviděl, jak se vaku zbavujeme, blížila se půlnoc. 
Díky mamince, jejímu řeznickému grifu, který v lidech zůstal, navzdory komunismu, mohli v koupelně normálního bytu s úspěchem vyřešit, vlastně nešťastnou příhodu.
Odměnou, byl dobrý pocit, že ve třech rodinách se zpestřil jídelní lístek Vánočních svátků.
Však v době totality nebyli možnosti pro každého, aby si v obchodech koupil dle svého přání a chuti.
Jirkovi při návratu do Prahy vběhla srna do cesty jeho vozu, u Lady rozbitou masku se mu podařilo nahradit novou.
 Při společném setkání s odstupem času, jsme probraly zážitky toho hektické dne.

 
Také vzpomínám na naši domluvu strávit společnou dovolenou v Jugoslávii.S první vaši dovolené jsi přivezl Metaxu, kterou jsme spolu vychutnaly a při tom upekly společnou cestu k moři, samozřejmě s rodinami.
    Ale ty syn živnostníka, dostal po druhé takzvaný devizový příslib, já ne.Odjeli a vrátili se bez nás, ale propašovaly gramofonové desky s nahrávkami Elvise Presley
Žádané a nedostupné zboží v té době. 
Pro mně nedostupná ani možnost cesty s Vámi za rok, pro nás Jugoslávie byla tabu, po třetí jsem už nežádal, bral jsem to, jako ponižující.
 
Zpráva SMS do mého mobilu od sestry Evy, po přečtení mně vyrazilo dech, předcházející vzpomínání na blízkého člověka, úplně neplánovaný a náhodný slib.
Tomu odpovídala i má emotivní odpověď! Byť trochu neslušného výrazu, ale dle mého výstižná.
 
             Dovolte mě citovat : "Ahoj dnes zemřel Jirka Rohlík, letos by mu bylo 70. Pa"              S odpovědí jsem neotálel : "Doprdele"


Vyprávění jsem nazval "Kamarád ve službě."
Jaké cesty vedou k tomu, že den před tím než Jirka vydechl naposled, jsem s ním myšlenkami a den po té, jsem realista, ale podělím se s vámi o další běh událostí.Budu rád zpětné vazby, od někoho kdo se pohybuje na poli nadpřirozena.

Od čtvrtka do neděle, jsem měl služby na vrátnici v Letňanech, jako správný důchodce, nutnost práce k vyrovnání domácího rozpočtu.
V tyto dny teploty na úrovni horka, tedy otevřené dveře i okno. Zaobírám se svou prací, začíná se stmívat, když do myšlenek zasáhne neidentifikovatelný zvuk.Za chvilku, zase  šramot, z takzvané kuchyňky po mé levici.Se zvědavostí se zvednu a jdu zjistit příčinu.
"No nazdar, kde se tu bereš?"  Vypadne ze mně na adresu rušitele.
Nicméně, byla to vzácná návštěva, došel jsem do lednice a z krajíce chleba kousek oddělil, vytvořil pár drobečků, které jsem návštěvě, přešlapující u mé skříňky, nabídl pohozením k jeho nožkám.
Nedal na sobě nic znát, žádná radost, že by se mohl nazobat.
Promluvil jsem na něj se-děje na bobku. " No hladoví asi nejsi."
Natočil hlavu, aby na mně viděl, a to tak, jak to jenom holub umí.
Šel jsem za svou rozdělanou prací, "Krkonošským příběhům."


Holoubek, se přestěhoval ze země na skříňku s vařičem a nehodlal vydobyté místo opustit.
 
Došel jsem k němu se slovy, "Tak kamaráde, nehodlám po tobě uklízet."
Rukou k němu, abych se ho dotkl, ale to už na nic nečekal, zamával křídly oběma otevřenými dveřmi se dal na ústup.Vyletěl a sedl na proti na střechu.
Asi za půl hodiny opět holubí zvuky letu a za mnou otevřeným oknem vnikl do vrátnice.Otočím se na židli 
a co nevidím, opět vezmu do ruky foťák a jdu blíže k umyvadlu na kterém trůní náš známí.
             "To se nebojíš a co tě sem přitahuje ?" 
Vracející se myšlenky k smutné události v rodině mají na mne prapodivný vliv.To už holub jedním mávnutím křídly se přemístí na rám okna.
Zůstal jsem stát a koukáme na sebe.Potom ze mně na adresu holuba vypadla otázka.
   "Nebo jsi Jirka a napravuješ co jsme nestihli?"
Má dlaň od jeho těla byla už jenom ho pohladit, to už mně nedovolil a s okna odletěl.
 
Už jsem holuba pustil z hlavy, když se mně zase připomněl přímím náletem a vchodovými dveřmi prolétl na stejné místo k vařiči.To už mne vzalo dech, málem bych věřil prve vypadlé otázce.
Věnoval jsem se své činnosti a na kamaráda v kuchyňce pozapomněl.
Zhruba po hodině si jdu nalít čaj, vida kamarád na stejném místě, jak před hodinou zaparkoval.
To už musí mít nějaký důvod, že se tolik snaží o toto místo, ale na nic rozumného nepřicházím.
Ale pohledem zjistím nutnost úklidu jeho trusu, opatrně beru holuba, vida už neprotestuje, do dlaní, a pustím jej ve dveřích do prostoru ven z vrátnice.
K mému překvapení nenabral výšku, ale snesl se k zemi dva, tři metry ode mne, dost dlouho se pohyboval kolem vrátnice, jako by mně chtěl něco vyřídit.

 
Dalším překvapením pro mne, páteční služba, ano holub opět přilétl na stejné místo, jako včera.
To už jsem jej pojmenoval se slovy "Ahoj, Nezmare, tady zůstat nemůžeš, makej ven, kdo to má po tobě uklízet!"
Holoubek přilétl na návštěvu i v sobotu a neděli.V tyto dny, abych se přiznal jsem jej už čekal.
Tu neděli jsme se setkali naposled.Do dneška jsem jej už neviděl, a od té neděle mám již osmou noční.

 
Pondělí bylo poslední rozloučení se švagrem Jirkou.Že by to s kamarádem souviselo?
 
Pět,šest let si slibuji, že se za ním stavím v práci, dost pro mne ostuda, že jsem nedostál slibu, s Čakovic do Kyjí,                            autem deset minut, to už nelze napravit!
 
       
                                                                                                                                     

------------------------------------------------------------

P.S.
Dostáváte na své emailové adresy ode mne rukopisy, nebo dnes ťukopisy ? ;-)
Tedy prosím o pardon, ohledně gramatiky, nevhodné úpravy a podobně.
       Klasická korektura nebyla a není ani u jednoho příběhu, děkuji za pochopení.
 


 

 

 

Zpět

Vyhledávání

© 2011 Všechna práva vyhrazena.