P O D K R K O N O Š Í

  Žil jsem příběh, který musím vyprávět.

                                                                   Podkrkonoší 


Podkrkonoší, dost široký pojem, dáte mně za pravdu?
 

Tak dumám s kterého konce začít.Napadne Vás, co asi Pražák má tak společného s Krkonošemi.
 

Moji prarodiče z matčiny strany žili v Pardubicích, děda Josef Ráž nechal postavit dvou generační dům v ulici Na Višňovce.

      V mých asi sedmadvaceti letech mně obdařily sudičky poznáním, kde a v jakém prostředí žiji, že vlastně nesvoboda vede k likvidaci myšlenkových pochodů vedoucí k cílům a prosperitě jednotlivce.

Tak se stalo to, že babičku cíleně zpovídal za účelem, poznat a posoudit rozdíly chování mého otce a dědy Ráže, než mě oslovily sudičky.   

Bohužel v té době děda byl v nebíčku, a babi trávila v mé rodině, bydlící v Praze Kbelých, delší návštěvy, střídajíc s pobyty u mích sourozenců.

            Postavený dům dostal číslo 1 604 a stal se také, mým rodným domem.

     S informací od babi, vím, že děda, jemný mechanik opravující pokladny „National“, z výplat staviteli domu zaplatil dům za rok.

 

Od pana Štafla bydlícího v Hostinném, prarodiče koupili roubenou chatu v Debrném.Postavená asi v půli kopce od řeky Labe, pár desítek metrů pod lesem.Na doporučení pana Cinoltra, kamaráda dědy, který měl dům na konci Debrného.Pan Cinoltr žil také v Pardubicích,a několikrát nás pozval na pobyt, tedy já, má sestra Eva jsme s naším dědou začali poznávat, jak je rozdílný život oproti v Praze.Při společném oživování vzpomínek si Eva vzpomněla, jak se učila dojit kozu.

Debrné, jeho centrum leží na pravém břehu Labe a je spojeno s druhým břehem mostem v jehož kopci je roub-enka postavená, okna s výhledem na Krkonoše. 

Při bezoblačném počasí, je zřetelně k pozorování Černá hora i se svou kabinkovou lanovkou.

Labe teče údolím, směrem k městu Dvůr Králové.Po své cestě k moři protéká Dolním Nemojovem, kde je pozastaveno přehradou Lesní Království.Sám název už naznačuje, s citlivostí, o jakém překrásném místě přírody se zmiňuji.

Budu psát o padesátých a šedesátých letech minulého století.To znamená, že jsem prožil v Debrném léta mládí při častých i víkendových návštěvách.

Často se připomínají stovky zážitků a příhod, spojených se sestrou Evou, ale hlavně chci připomenout, náš dětský život ovlivněný politickým spektrem té doby.

Chalupu jsme navštěvovaly celoročně a z Prahy dojížděli mnoha způsoby.  

Do dnes vzpomínáme na cesty vlakem, který nás dovezl na Mostka, čtyry kilometry z nádraží, jsme ťapaly s kopce do Labského údolí a za mostem přes Labe, zase zdolávaly krpál k chalupě.

Ťapkání se vztahuje na padesátá léta, a míjeli jsme místa, netuše co pro mne budou za pár let znamenat.

Po pravé straně domek, kde budu se Zdenkem Mikulkou pozorovat ženu ukládající se ke spánku, pod silnicí bublá potůček na kterém mně lapí rybářská vášeň, následuje místní základní škola, kde Zdenek bydlí a jeho máma řediteluje, a po pár ťápotách už u Labe stojí zařízení k měření průtoku vody a do jehož dveří se budeme s Tondou Somrovým trefovat bajonetem, a již před mostem na louce s jeho pejskem chytat ježky, po levé straně v kopci řadový dům ve kterém bydlí lidé se kterými se poznám a prožiji i příběhy, které budou zapomenuty, s babičkou chodit do rodiny Vosáhlových i na sledování televize, poblíš na začátku lesa lovit slepici, kterou ani remoska neupeče do změknutí, ťapaje po mostu již minuly zastávku pro autobusy ČSAD, kde budu nastupovat ráno v šest hodin abych dojel do Hostinného do školy, za mostem vlevo, kde se již na polní cestě ťapá hůře ke kapličce a kde budu svědkem jedné nešťastné události, kterou zaviní jedovatá Labská voda, v půli výstupu budeme sklízet jedlé jeřabiny ze stromů, které za pár let vysadí otec, u cíle cesty budou před verandou stát dva modříny, které vysadím já, a jsme na verandě, kterou rozšíří pan Vosáhlo.

 

Směrem proti toku Labe, od naší chaloupky, žijí a bydlí Jarošovi, s kopce dále Kalfusovi a nakonec poslední stavení, Bartoškovi.

Pan Bartoška, velmi rovný a dobrý chlap, hospodařil na svém, nepodlehl komunistickému tlaku, stát se jezeďákem.Jeho početná rodina, včetně dětí hospodařila na statku a polnostech k tomu náležícím.To není nic jednoduchého v rozvíjejícím se komunistickém režimu.

        Jeho syn Josef, ve stejném věku jako já, se postupně stal mým kamarádem.Já se o prázdninových pobytech v Debrném zapojoval do právě probíhajících prací.Učení je mučení, ale v sedmi-osmi letech, je to pro Pražáka nové dobrodružství.

Joska mně při našich výpravách učil všemu co doma není možné, od houbaření až po chytání ryb holýma rukama.Než jej rodina pustila se mnou, musel pomáhat v rámci hospodaření na statku, a já samozřejmě se s ním zapojil.

 

Při jednom mém zapojení do prací, sedíme a držíme se žebřin na klasickém žebřiňáku, taženým dvěma kravkami, směřujíc na pole.Dodrkotaly jsme na poli k poslednímu panáku, kteří stály ve dvou řadách a krávy dovezly vůz mezi ně, kde pan Bartoška zastavil zvířata rázným a hlasitým "Prrrrr !!"

S Pepíkem jsme panáky rozebíraly a snopy házely na vůz, obilí rovnal další člen rodiny, do úrovně žebřin, výše jej podával vidlemi pan Bartoška.Do výšky asi  čtyř metrů, pak kláda na prostředek po délce a konce  klády silným provazem stáhly, tak zpevnily celou fůru.

Po našem přemlouvání, nás vysadili nahoru na fůru a vyrazilo se na cestu domů, na statek.

Ležíme na zádech, jak v peřinách pozorujeme letní oblohu s uhánějícími mraky a probíráme co sebou na plánovanou rybí výpravu, první lovy pstruhů jsem měl už za sebou.

Zatížený žebřiňák nedělá již tolik kraválu a spolu chválíme dobrý čas návratu.Do setmění jistě nějakého pstroužka dostaneme.

Již známé "Prrrr!" se ozvalo a hned následovalo "OU-pomalu", nějaké zasakrování, záhy jsme poznali příčinu povelů.Naše zorné pole se měnilo s oblohy na vrcholky stromů.Vůz se snopy se začal naklánět na pravý bok, ani jsem neměl čas se bát, ale stačil si uvědomit, o co jde.

Záhy ležím ve vysoké trávě mezi malými smrčky a zírám na místo, kde jsme ještě před pár vteřinami s Pepíkem leželi. 

Pepík vyskočil a běžel k tátovi pomoc s přepřaháním kraviček, já jsem byl zvednut paní Bartoškovou s obavami v očích, nejsem-li zraněn.

Následovalo rozebrání fůry, postavení prázdného žebřiňáku na kola a opětovné naložení.Už jsme nežebronili o vysazení na fůru, ale šli podle vozu.Smutná nálada a sklopené hlavy.Bylo jasné, že na ryby dnes nezbil čas.

Při pěší cestě domů, cítím hrdost, za pomoc se sklizní obilí, jsem se slovy paní Bartoškové, 

 "Konvici zítra dones", dostal čerstvě nadojené mléko.

S klamání z nezdařeného rybolovu převýšil pocit uspokojení a odměna která udělá radost i babičce.

Když jsme u těch lovů, tak zmíněný, při ťapkání, lov ježků úzce souvisí s narozením našeho brášky Ludvíka.

Čas letí i dětem, ale dospělci to hůře snášejí, děti se těší na to až je doženou, tak trochu v touze po konkurence-schopnosti.

 Na brášku nemohu zapomenout, byť jsme skočili do roku 1961, kdy poprvé se ozval světu v Praze na Štvanici.V roce, kdy jsem mohl do kina i na film mládeži do deseti let nepřístupný, pak do patnácti, osmnácti a jednadvaceti, ale těch filmů tolik nebylo a pro mne ještě dost vzdálená léta, ale takto to bylo odstupňované.

Je to príma pocit, do porodnice, jsem za mámou občas zajel, v deseti letech se starat a přebalovat sourozence.Jo, máma mně naučila i toto.

Ludvíkovi mohlo být, asi čtyři měsíce , máma jej položila na deku v místě, kde vysadím za nějakých sedm let modříny.

Dostal jsem příkazy co dělat kdyby se probudil.

Pár minut uteklo, že jsem jej neměl na očích, ale byl v doslechu, a dnes bych rád viděl výraz svého obličeje, který jsem vykouzlil po návratu k malému bráškovi.Těsně vedle deky stočený had, určitě zmije, žene se mně v momentě hlavou.Malého slepýše, to už jsem znal a užovku také.

Pomalým loveckým couváním se přesouvám k ústupu a pro pomoc do chalupy.

V hlavní místnosti u kachlíkové pece s dvěma troubami na pečení, máma něco kutí v hrncích na plotně. Chytnu ji za ruku a s prstem na rtech ji táhnu, k místu nálezu.

Máma tiše obešla spícího hada, z druhé strany šetrně přitáhla deku i s bráškou a přitiskla k tělu.

Had se rozbalil a tiše zmizel s náspu dolů mezi kameny.

 

Tato příhoda se šťastným koncem rozhodla o životě a stěhování několika ježků.Na odchyt jsem se vypravil ještě ten večer s kamarádem Toníkem Somrovým.Toník domorodec a jeho věrný pes Míša už věděli kam a jak.
Louka mezi silnicí na Mostka a řekou, hostila mnoho ježků a nebyl problém sledovat Míšu,

který dal štěkotem znamení o nálezu.Stačilo dojít na místo s baterkou a stočeného ježuru přesunout do tašky.

Asi osm ježků jsme pustili do rozlehlé stodoly, ta byla určená pouze ke zpracování a uchování zásob dřeva na zimu.
Misku na vodu jsme denně doplňovaly, ale ježky neviděli a od té doby ani hady.

Samozřejmě, ježci se zabydleli a staly se součástí chalupy.

 

V pokračování č.7. se podíváme jak se z jedovatého LABE stala žijící řeka. 

A protože proteklo mnoho vody a v minulosti papírna v Hostinném měla na znečistění řeky lví podíl.Dnes tam hospodaří KRPA PAPER, a.s, a o  jejích zásluhách o čistotu vody v Labi není pochyb.Firmu jsem oslovil a dostal informace, které mě nedovolí psát nějaké bludy.Díky paní Kracíkové.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S.